La semaine de l’Europe au Collège Saint-Martin

La Journée de l’Europe est fêtée dans l’ensemble des pays de l’Union. Elle célèbre la paix et l’unité entre les nations. Je faisais partie de cette fête au collège. J’étais ravie d’avoir participé et expliqué aux élèves les raisons pour lesquelles il faut apprendre les langues, voyager et du coup découvrir le monde. Cette semaine a débuté avec la remise du label de qualité e-Twinning pour la classe de 3ème A pour le projet « Tongue Twisters » mené par leur professeure d’anglais Mme Richard. Différentes activités ont été proposées sur le temps du midi principalement pour le niveau 6ème. Les élèves ont pu assister à la présentation de différents pays (République Tchèque, Espagne, Angleterre, Ecosse, Irlande, Portugal, Maroc) par des étudiants Erasmus en résidence dans les établissements du département mais aussi participer à des jeux de société en anglais.

Past na turisty

Doteď jsem žila v domění, že už znám Francii docela dost dobře, a že už mě nic jen tak nepřekvapí. To jsem se ale dost spletla. A to hned při první prázninové večeři v restauraci někdo blízko městečka Pornic. S mou rodinou. Menu ve francouzštině dá cizincům vždycky zabrat. Kdo alespoň zhurba zná francouzskou kuchyni ví, že francouzská jídla protostě jsou speciální a mnohy vypadají dost jinak, než jak jsou popsány v jídleníčku. Nikdo vás ale nezklamou. A protože rodiče i já dost cestujeme, tak jsme si bez problémů vybrali. “Anoudillette? Jooo, to si dej, to bude něco jako jitrnice,” radím bez váhání tátovi. “Necháme se překvapit.”

Nečekala jsem, že tohle jídlo dá nakonec zabrat nám všem, ne jen tátovi. Po chvíli donesli opravdu něco jako hodně bledou velkou jitrnici, která ale jinak vypadala dost nevinně. Až ta dost specifická “vůně” podobná neopraným ledvinkám nebo vepřína ji prozradila. Po chvíli jsem necítila ani chuť svého jídla, ale jen tu “jitrnici”. A radši jsem ani moc nedýchala. Nemohla jsem to ani zkusit. Nezvládla bych to. Po nakrájení to vypadalo ještě hůř. Střevo nebylo vůbec osmažené nebo upečené, takže zůstalo dost slizké. Obsah andouillette byl možná ještě horší.

O co teda šlo? Podle Wikipedie je Andouillette tradiční uzenářský výrobek. Jsou to nepravidelné válečky o váze okolo 150 gramů vyráběné z vepřových vniřností (střeva, dršťky), vína, cibule a koření. Vyznačují se specifickým aromatem a chutí. Podávají se nejčastěji grilované, s dijonskou horčicí, smaženými bramborami a vínem….Víte jak tlusté a velké je prasečí střevo? Dodám k tomu asi jediné, díky bohu za ty hranolky a horčici.

Andouillette

Francouzi ale mají jasno. Podle nich je andouillette prvotřídní delikatesa. Zmiňuje se o ní už Alexandre Dumas starší a o kvalitu tohoto pokrmu dbá sdružení kulinářských odborníků Association amicale des amateurs d’andouillette authentique, založené v roce 1970.

Ano, spletla jsem, není to jitrnice, ale byla jsem blízko. Znám totiž francouzskou “jitrnici” Andouille. A to mě zmátlo! Andouille je opravdu něco jako vepřová jitrnice, dává se třeba do bretonských palačinek “gallettes” a dá se jíst!

Andouille

Andouillette vs. Andouille

Teď už si to budu pamatovat.

Tajemství francouzského rukopisu

Celé kouzlo francouzského pravopisu je v tomto druhu linkování sešitu. A dřině.

Hodiny francouzštiny jsou pro francouzské děti dost náročné. Když už se naučí abecedu, čeká je pak skládání dlouhých slov a vět. Jedno z nejdelších francouzských slov “anticonstitutionnellement” má 25 písmen. No a otázka “Co je to?” se ve francouzštině píše “Qu’est-ce que c’est? Proto jsou hodiny francouzštiny dost výživné a profesoři hodně přísní. Jak na pravopis, tak na gramatiku.

Psaní jednotlivých písmen se tedy učí pomocí těchto linek. Každé písmeno a hlavně část písmene, má svou linku. A tyto papíry děcka používají ještě i na střední škole. Někdy je tady vlastně docela dost problém najít v obchodě jiný sešit nebo blog, než tady s těma linkama.

V 11-ti letech se Francouzi začínají učit minulý čas passé simple (francouzština má kromě podobných časů jako je v angličtině, tedy past simple, past continuous, past perfect, used to a would ještě hlavně tento dost zákeřnej, kterej se obejvuje jen v psané formě, literatuře). Passé simple umí francouzské děti spontánně použít, tento čas je totiž snad ve všech pohádkových knížkách. Jakmile jim ale dáte cvičení na časování sloves v passé simple, a jakmile mají jednotlivé tvary napsat, jakoby o tom nikdy neslyšeli. Jsou v pasti.

Why is French so difficult?

Skoro každý týden tady některým děckám a taky kolegům vysvětluju, jak jsem se naučila (učím) francouzštinu. Všichni tak nějak ví, že se obecně jazyky dělí na různé skupiny. Když se ale ve třídě zeptám, proč mají volitelné hodiny latiny, nedokážou mi odpovědět. Začnu teda vysvětlovat, že francouzština společně se španělštinou a italštinou patří mezi Románské jazyky, tedy jazyky založené na latině. A po několika dalších minutách se dostaneme k závěru, že teda čeština s totou skupinou nemá nic společného. K výkladu jim dodám ještě pár jazykolamů v češtině, který si myslí, že dokážou vyslovit. No a jakmile asi po desáté zopakují nějaký krkolomný zvuky, který rozhodně nemají nic společnýho s větou “strč prst skrz krk”, vypadají, že jim to aspoň trošku došlo, jak velký je rozdíl mezi francouzštinou a češtinou, a jak těžká je pro cizince francouzština.

Kdyby mi tady ale stačila jen francouzština… Poslední dobou si dost začínám všímat i bretonštiny. Spíš musím. V tomto případě děcka učí mě, ne já je.

Tak třeba bretaňská křestní jména. EVAN, EVANE a EWENN. Ve výslovnosti není skoro žádný rozdíl, až na W, které si vyslovuje jako v angličtině. Uf. Dále jména jako MAELIE, JENAE nebo LOAN. Ano, vidíte dobře, jako anglické diftongy AE, OA. Keltové totiž v 7. století přišli do Bretaně z oblasti z dnešní BRITÁNIE. A Bretonské vévodství se k Francii připojilo až v roce 1532! Do dé doby bylo nezávislé.

A navíc. Keltofilové byli dlouho dobu přesvědčeni, že bretonský jazyk je prajazykem všech ostatních jazyků. Takže chápete.

Bretaň plná legend

Bretaň je jedním z míst, kde se nácházé světově nejstarších megalitické struktury. Okolo Ar Mor Bihan, Malé moře, tedy zálivu, jich najdeme spousty. Naprosto dechberoucí jsou megality v Carnacu. Aleje více než 4000 vztyčených kamenů rozestavěných v souběžných či vějířovitých řadách v délce asi 1 km. Tyto menhiry jsou starší než egyptské pyramidy. Wow.

Důvod stavby megalitů je dodnes neznámý, k dispozici máme pouze domněnky odborníků. Spojují nás snad menhiry s vesmírem? Jsou něco víc, než jen kameny postavené do řady?

Jedna z jejich teorií praví, že vztyčováním kamenů naši předkové upravovali energetické a magnetické toky Země a vlastně tak krajinu svým způsobem „léčili“. Vnímali Zemi jako živý organismus, jako živou bytost a kameny jako energické body. Jednotlivé řady menhirů byly cesty pro přesun energie, kdy kameny sloužily jako přenašeče. Megalitické stavby umožňují propojení matky země z vesmírem, což je uváděno jako nejpravděpodobnější důvod, proč tyto stavby byly budovány.

Bretaňské legendy týkající se menhirů jsou snad ještě zvláštnější než výsledky vědeckým výzkumů. V Bretani žijí skřítci “les Korrigans“. Nejčastěji se pohybují právě kolem menhir a megalitů, tedy vchodů do podsvětí. Při úplňku skřeti tančí kolem kamenů, až po nich zůstanou vyšlapané cestičky. Těmto cestičkám se lidé musí vyvarovat a nešlapat na ně, jinak je postihne neštěstí. A kdyby vás náhodou při tanci viděli že je pozorujete, vezmou vás za ruku a musíte tančit s nimi. Nakonec vás nechají k smrti vyčerpané ležet u kamenů a utečou.

Jiné legendy zase vyprácí o vílách, které pomáhaly lidem, staraly se o jejich dobytek a hlídali jejich majetek. Když některá víla dobytek neuhlídala, byla za trest přeměněna v kámen.

Les Korrigans

English lessons in France

As I have already mentioned, since my first day of internship, I have been teaching on my own. I can do what I like. I can prepare any lesson I want. And it also means, I have to know how to make my classroom quiet, how to get their attention, how to deal with everyday problems and at the same time, how to teach English. Well, if you have never taught English before and thought your first teaching experience might be giving English lessons in France, don’t do it. Never. I am lucky and grateful that I already have some previous experience and it means I don’t have to focus on the teaching itself so much. Since preparing lesson plans and doing some activities and exercises is the easiest part. I just care about the classroom management! It’s the tricky thing. All the time! It’s a big challenge for me! And you know what? Challenges are meant to be met and overcome! 🙂

You really have to discipline children in French. I don’t find that English is effective for discipline in most cases, they just don’t understand. And it is not easy to discipline kids in your second language! Especially if they are 12 or 13 and even the way you say “Bonjour” makes them laugh. Moreover, it is not easy to switch between languages! Mastering your instructions and the way you give commands in French really messes up your English. What is more, children know you don’t evaluate their work, the know you don’t talk to their parents and they know you will leave in a few months. So it means…they just don’t care about your lessons and instructions. Therefore, every week, I am trying different attitudes, different activities and different way of speaking to my classroom. And it works. Slowly.

Let’s focus on the English lessons.

First of all, the biggest problem and the reason of my classroom management problems was that the level of English children have is very low. They can do really well in writing and doing exercises, but they can’t speak. They can’t use the knowledge they have. Their pronunciation isn’t the best either, so it means that their listening skills are poor and therefore they don’t understand me.

I was really surprised when I realized they didn’t know the activity “find somebody who…” I find it the most simple communication activity ever. What is more, they sometimes stare at me and seem pretty surprised when I want them to talk in pairs, share their ideas in pairs or small groups. It seems they are not used to it.

What is more, they do not have books. Like the Oxford or Cambridge or whatever books. As Czech children have. Not at all. Teachers told me it’s way to expensive to get them for the whole school, but they have books in Geography and History lessons, so why not in English? Therefore, it’s difficult for me to know student’s level and to know what they did before I arrived. They simply get copies of exercises and then they stick it into their exercise book. There are some books for teachers they can use to get inspired, but I guess that 6 English teachers can’t share one book. However, teachers very often prepare their lessons plans together. I find it great!

The last thing I should mention is that the classes are not divided when having English lessons. So there are 26-32 students in an English lesson. It’s super difficult to work with such a big group! And I admire the teachers who manage teaching them. Usually, they work in small groups so that they talk about the topic or do the activity together and everyone can speak. I think that they speak just French, when in groups like this, but maybe I am wrong.

Pomoc, Manon!

Čtvrteční odpolední rozvrh zahrnuje hodinu volna, kdy si děti sami vybírají co budou dělat. Většinou jde o sporty. Zaplatí nějakou symbolickou částku a daný školní rok se účastní vybrané aktivity. No a já učím jógu. V kurzu mám děti ve věku 11-13 let. A Manon! Ta tvoří svou vlastní skupinu. Její energie a hyperaktivita totiž mnohy překoná aktivititu všech ostatních 10 dětí dohromady.

Před první hodinou mne učitelka tělocviku upozornila, že s ní mohou být problémy. To je vše. Neřekla mi přesně jaký má problém a proč. První hodina ale proběhla docela v pohodě. Sice Manon zhruba půl hodiny jen tak ležela na podložce a dělala, že je mrtvá, ale nevadí, ostatní to nerušilo, mě taky ne, takže ať si dělá co chce.

Další hodina ale byla mnohem výživnější. Už když jsem přicházela k tělocvičně, tak na mne Manon z dálky mávala. Pozornost přitahuje už její výška. Její hlava vyčuhuje z davu ostatních dětí. “Bonjour, madame. Madame, co budeme dneska dělat?” …S klidem odpovídám: “Bonjour. Navážeme na to, co jsme dělali minule, Manon. Taky budeme hrát na tibetskou misku.” …Manon prokračuje: “Madame a můžu si taky donýst svůj hudební nástroj?”“Ne Manon, ten si můžeš vzít třeba do hudebky.” …Manon reaguje výkřiky: “Ah, bože, to je nuda! Já se zblázním!” Ano, nudí se, protože musí 3 minuty stát a čekat než příjdou všichni ostatní. Probodnu ji svým typickým pohledem, který vyjadřuje možná víc, než bych chtěla, a který se mi konečně při práci učitele dost hodí. Manon vycítí, že se mnou už moc zábava nebude, tak se věnuje své plastelíně (spíš gumě), kterou různě natahuje a mačká v ruce už od té doby, co jsme se pozdravily. Spolužačka ji pozoruje a vyptává se. “Manon, na co máš tu hmotu?” ...Manon pohotově reaguje: “Abych ti ji nalepila na ksicht!” Naštěstí už jsme všichni, takže můžeme jít cvičit.

Manon byla už od začátku dost neklidná. Mohla jsem udělat nějakou dynamickou posilovací lekci, ale většina dětí na jógu chodí proto, aby se uvolnily, uklidnily a odpočinuly si. Navíc mám ve skupině jednu holku s lehkým postižením, která nemůže dělat úplně všechno a já musím mít ke každému cviku vymyšlenou lehčí variantu. Všichni se tedy musíme dost soustředit, navíc balanční pozice vyžadují ještě větší koncentraci než ostatní ásany. Po zhruba 10-ti minutách Manon odchází z podložky a začne se procházet po sále. Po chvíli ještě začne klást otázky ostatním, čímž strhávála jejich pozornost a brzy se k ní přidáví i další holka. Musím tedy cvičení přerušit a donutit je vrátit se zpět na podložku. Ať si dělají co chtějí, ale neruší. Manon po chvíli zase vstala a začala si hrát s gumovou hmotou. Připomínám, že všichni ostatní vklidu cvičily a taky už Manon přesvědčovaly, aby se vrátila nebo byla zticha. Rychle jsem tedy vymyslela plán B. “Manon byla bys tak hodná a začala psát na tabuli všechny pozice, které jsme dnes dělali? Víš, pak to krásně uvidíme, co už všechno umíte. Musíš mě ale poslouchat a dávat pozor, abys věděla, co máš psát.” No, snažila jsem se. Manon ale stejně měla pořád nějaké připomínky, ale alespoň na závěrečnou meditaci jsme měli klid.

Na konci lekce jsme se podívali na to, co Manon vytvořila. A bylo to skvělý! Napsala to perfektně! Ještě k tomu do obrazce přidala šipky, detaily. Viz obrázek dole. Kdybych to měla psát já, plácala bych jen jednoduše pod sebe jedno slovo za druhým. Navíc rozhodně neumím psát tak hezky jako ona. (Kapitola “Tajemství francouzského rukopisu” už je na světě) Určitě je v tomto smětu talentovaná, ale nejspíš opravdu trpí hyperaktivitou.

Po hodině za mnou přišly otrávené děti, aby se mi svěřily, že je to s Manon takhle už dlouho, a že se nemůžou na józe kvůli ní soustředit. Domluvili jsme, i s Manon, že jí příští týden dáme poslední šanci. Behěm první půl hodiny lekce si ověříme, jestli může v kurzu zůstat nebo ne.

A co mi poradila její učitelka tělocviku? Vidí problém v soustředění se sama na sebe. Manon nědokáže v klidu sedět, protože v ten moment musí být jen sama se sebou a toho ona není schopná. Hm. Prý ji mám vyhodit třeba na jednu hodinu a ať příjde až za 14 dní. A to je všechno? Taky jsem zjistila, že u žádného psychologa nebo poradce nebyla, ale že by to měl třídní učitel brzy poradit jejím rodičům. By měl…

A co byste mi doporučili vy? Co si myslíte o Manon?

Mé ne moc ideální návrhy pro příští hodiny s Manon:

Od učitelky divadla jsem odkoukala… Učitelka na začátku hodiny křičí: “Napomenu vás poprvé, je to výstraha. Napomenu vás podruhé, už se dost naštvu. Napomenu vás potřetí, končíme s divadlem, vracíme se do třídy a budete psát didktát!” …Ha, takže v mém případě s něma budu psát diktát na podložce v tělocviku? 😀

“Manon, jdi si dát 5 koleček kolem tělocvičny a pak se vrať.” (Samozřejmě je to taky jenom vtip, nemůžu děcka jen tak poslat pryč.)

“Manon, dnes napíšeš znovu pozice a nakreslíš k nim i obrázky, jak pozice vypadají. Když se ti potom bude chtít, tak se k nám přidáš, jestli ne, tak z hodiny odejdeš. Souhlasíš?”

“Manon, určíme si teda nějaká pravidla. Zkusíš cvičit 10 min. Když to nepůjde, budeš jenom ležet a zase se zkusíš přidat. Když tě to bude pořád svádět k tomu, abys dělala co nemáš, odejdeš z hodiny.” (Pak se ji budu snažit chválit za jakoukoliv minutu co vydrží na podložce. I když stejně nevím jak to udělám, cvičit jogu, popisovat co mají cvičit a ještě zároveň mluvit na Manon…