Pomoc, Manon!

Čtvrteční odpolední rozvrh zahrnuje hodinu volna, kdy si děti sami vybírají co budou dělat. Většinou jde o sporty. Zaplatí nějakou symbolickou částku a daný školní rok se účastní vybrané aktivity. No a já učím jógu. V kurzu mám děti ve věku 11-13 let. A Manon! Ta tvoří svou vlastní skupinu. Její energie a hyperaktivita totiž mnohy překoná aktivititu všech ostatních 10 dětí dohromady.

Před první hodinou mne učitelka tělocviku upozornila, že s ní mohou být problémy. To je vše. Neřekla mi přesně jaký má problém a proč. První hodina ale proběhla docela v pohodě. Sice Manon zhruba půl hodiny jen tak ležela na podložce a dělala, že je mrtvá, ale nevadí, ostatní to nerušilo, mě taky ne, takže ať si dělá co chce.

Další hodina ale byla mnohem výživnější. Už když jsem přicházela k tělocvičně, tak na mne Manon z dálky mávala. Pozornost přitahuje už její výška. Její hlava vyčuhuje z davu ostatních dětí. “Bonjour, madame. Madame, co budeme dneska dělat?” …S klidem odpovídám: “Bonjour. Navážeme na to, co jsme dělali minule, Manon. Taky budeme hrát na tibetskou misku.” …Manon prokračuje: “Madame a můžu si taky donýst svůj hudební nástroj?”“Ne Manon, ten si můžeš vzít třeba do hudebky.” …Manon reaguje výkřiky: “Ah, bože, to je nuda! Já se zblázním!” Ano, nudí se, protože musí 3 minuty stát a čekat než příjdou všichni ostatní. Probodnu ji svým typickým pohledem, který vyjadřuje možná víc, než bych chtěla, a který se mi konečně při práci učitele dost hodí. Manon vycítí, že se mnou už moc zábava nebude, tak se věnuje své plastelíně (spíš gumě), kterou různě natahuje a mačká v ruce už od té doby, co jsme se pozdravily. Spolužačka ji pozoruje a vyptává se. “Manon, na co máš tu hmotu?” ...Manon pohotově reaguje: “Abych ti ji nalepila na ksicht!” Naštěstí už jsme všichni, takže můžeme jít cvičit.

Manon byla už od začátku dost neklidná. Mohla jsem udělat nějakou dynamickou posilovací lekci, ale většina dětí na jógu chodí proto, aby se uvolnily, uklidnily a odpočinuly si. Navíc mám ve skupině jednu holku s lehkým postižením, která nemůže dělat úplně všechno a já musím mít ke každému cviku vymyšlenou lehčí variantu. Všichni se tedy musíme dost soustředit, navíc balanční pozice vyžadují ještě větší koncentraci než ostatní ásany. Po zhruba 10-ti minutách Manon odchází z podložky a začne se procházet po sále. Po chvíli ještě začne klást otázky ostatním, čímž strhávála jejich pozornost a brzy se k ní přidáví i další holka. Musím tedy cvičení přerušit a donutit je vrátit se zpět na podložku. Ať si dělají co chtějí, ale neruší. Manon po chvíli zase vstala a začala si hrát s gumovou hmotou. Připomínám, že všichni ostatní vklidu cvičily a taky už Manon přesvědčovaly, aby se vrátila nebo byla zticha. Rychle jsem tedy vymyslela plán B. “Manon byla bys tak hodná a začala psát na tabuli všechny pozice, které jsme dnes dělali? Víš, pak to krásně uvidíme, co už všechno umíte. Musíš mě ale poslouchat a dávat pozor, abys věděla, co máš psát.” No, snažila jsem se. Manon ale stejně měla pořád nějaké připomínky, ale alespoň na závěrečnou meditaci jsme měli klid.

Na konci lekce jsme se podívali na to, co Manon vytvořila. A bylo to skvělý! Napsala to perfektně! Ještě k tomu do obrazce přidala šipky, detaily. Viz obrázek dole. Kdybych to měla psát já, plácala bych jen jednoduše pod sebe jedno slovo za druhým. Navíc rozhodně neumím psát tak hezky jako ona. (Kapitola “Tajemství francouzského rukopisu” už je na světě) Určitě je v tomto smětu talentovaná, ale nejspíš opravdu trpí hyperaktivitou.

Po hodině za mnou přišly otrávené děti, aby se mi svěřily, že je to s Manon takhle už dlouho, a že se nemůžou na józe kvůli ní soustředit. Domluvili jsme, i s Manon, že jí příští týden dáme poslední šanci. Behěm první půl hodiny lekce si ověříme, jestli může v kurzu zůstat nebo ne.

A co mi poradila její učitelka tělocviku? Vidí problém v soustředění se sama na sebe. Manon nědokáže v klidu sedět, protože v ten moment musí být jen sama se sebou a toho ona není schopná. Hm. Prý ji mám vyhodit třeba na jednu hodinu a ať příjde až za 14 dní. A to je všechno? Taky jsem zjistila, že u žádného psychologa nebo poradce nebyla, ale že by to měl třídní učitel brzy poradit jejím rodičům. By měl…

A co byste mi doporučili vy? Co si myslíte o Manon?

Mé ne moc ideální návrhy pro příští hodiny s Manon:

Od učitelky divadla jsem odkoukala… Učitelka na začátku hodiny křičí: “Napomenu vás poprvé, je to výstraha. Napomenu vás podruhé, už se dost naštvu. Napomenu vás potřetí, končíme s divadlem, vracíme se do třídy a budete psát didktát!” …Ha, takže v mém případě s něma budu psát diktát na podložce v tělocviku? 😀

“Manon, jdi si dát 5 koleček kolem tělocvičny a pak se vrať.” (Samozřejmě je to taky jenom vtip, nemůžu děcka jen tak poslat pryč.)

“Manon, dnes napíšeš znovu pozice a nakreslíš k nim i obrázky, jak pozice vypadají. Když se ti potom bude chtít, tak se k nám přidáš, jestli ne, tak z hodiny odejdeš. Souhlasíš?”

“Manon, určíme si teda nějaká pravidla. Zkusíš cvičit 10 min. Když to nepůjde, budeš jenom ležet a zase se zkusíš přidat. Když tě to bude pořád svádět k tomu, abys dělala co nemáš, odejdeš z hodiny.” (Pak se ji budu snažit chválit za jakoukoliv minutu co vydrží na podložce. I když stejně nevím jak to udělám, cvičit jogu, popisovat co mají cvičit a ještě zároveň mluvit na Manon…

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s