The French Love of Debate

V sobotu jsem jela s učitelkou angličtiny Agnès a její třídou do Nantes, podívat se na debatní soutěž fracouzských studentů posledního ročníku Právnické fakulty Univerzity v Nantes. Agnès tady studovala a rozhodla se tak motivovat svoje 13-ti leté žáky k dalšímu studiu a taky jim ukázat, co je náplní života v univerzitním kampusu. Já jsem zase měla možnost porovnat Univerzitu v Bordeaux, kde jsem byla na Erasmu, s tímto o dost větším kampusem. Ideální spojení.

Oh lalaaa. 13-ti letý děcka na univerzitní debatě?! Ano. Vždyť přece Fracouzi tak strašně milují rozporuplné debaty na jakékoliv téma. Ať už jsou na obědě s kolegy z práce, rodinné večeři nebo na hodině francouzštiny na základní škola, Francouzi velmi rádi diskutují, kritizují, komentují a oponují. Vlastně i u samotné maturity ve Francii musíte napsat “dissertation“, ve které prezentujete své argumenty, pro, proti a závěrečné zhodnocení. Je to očividně jejich velká vášeň!

A docela to dává smysl. Debatování bývá intuitivně spojováno s rozvojem kritického myšlení, komunikačních dovedností zahrnujících schopnost argumentace a rychlé reakce, přesvědčovací schopnosti, rétoriku, veřejné vystupování, zvýšení slovní zásoby, učení se cizích jazyků, samostatnost a individualitu. Nebo spíš hlavně SAMOSTATNOST a INDIVIDUALITU. A právě proto jsme do Nantes jeli.

Agnès děckám ukazovala budovy a třídy, vysvětlovala, jak se každý musí na univerzitě starat sám o sebe a je zodpovědný sám za sebe. Prostě SAMOSTATNOST. Děcka koukaly a hltaly každý její slovo. “A to jsi na ty hodiny nemusela chodit? A musela sis sama udělat rozvrh? A to jsi musela chodit do práce?” Dost nad tou SAMOSTATNOSTÍ přemýšleli.

Zůstaňme ale ještě chvíli u toho tématu SAMOSTATNOST. On už i tento samotný výlet a celkově přístup učitelů k žákům tady ve Francii dost testuje a rozvíjí jejich SAMOSTATNOST. Exkurze do Nantes byla dobrovolná a naplánovaná spontánně. Kdo chtěl, ten jel. Učitelka dostala svolení ředitele a jelo se. Někteří se rozhodli den před výletem, ale ráno nakonec stejně nepřišli. Žádný problém. Nějak moc velká starost o žáky tady nebyla. Vůbec jsme nedělali žádné přepočítávání dětí, ujištění se, že máme všechny. Nic. “Jsme všichni? Jedem!” Dost podobný scénář měl náš výlet i po příjezdu na univerzitu. Učitelka šla hodně rychlým krokem vepředu, máchala rukama z jedné strany na druhou. “Tohle je knihovna, tohle Právnická fakulta, tohle je jídelna.” Děcka běžely za ní a nestačily se divit. Nikdy tak obří auly a knihovnu neviděli. Zrovna byl den otevřených dvěří, takže bylo na univerzitě opravdu hodně lidí a sem tam jsem měla pocit, že za mnou a Agnès jdou jen tak 4 žáci. A ostatní? Ztraceni v davu. Vždycky se ale tak nějak zase obejvily a věděly, že pokud nechtějí zůstat ztaceni někde mezi obříma budovama na okraji Nantes, nesmí se ztratit. SAMOSTATNOST.

Samotná debata byla naprosto skvělá. Tématem bylo “Zakázané ovoce chutná nejlépe.” Řečníci měli svůj projev perfektně připravený, vypadali jako herci. Jejich přednes měl hlavu a patu. Často používali tvrzení a citace známých francouzských filozofů a spisovatelů. Kontakt s díváky taky naprosto skvělý. Agnès si to moc úžívala a s radostí komentovala a analyzovala každých přísně dodržovaných 10 minut přednesu řečníka. S napětím jsme pak čekali na hodnocení poroty, tedy dvou advokátů a profesora historie. Vítězná dvojice bude postupovat do národního kola v Paříži. Tam se pojede taky!

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s