Dnes jsem měla hrozně dlouhý den. Moc jsem se nevyspala, kuchaři školní jídelny přijíždí do práce v 5:30 a pravidelně mě budí. Ano, slyším příjezd jejich aut a otevírání brány, jako by šli přímo do mého pokoje. Francouzi totiž moc neřeší těsnění oken. Proč by taky měli, když je tady zima jen tak 2-3 měsíce. A nikdy nemrzne. Raději si tak všichni stěžují jak se nevyspali, protože slyšeli slný vítr nebo všichni posmrkávají a přejí si, aby už skončila zima. Myslím, že by stačilo spravit okna a aspoň někdy zapnout topení. Všichni tady ale raději chodí celý den v bundě.
Tak jsem dnes byla opravdu dost vyčerpaná a plánovala jsem rovnou po škole skočit do postele. Po skončení hodiny mi ale učitelka němčiny a výtvarky, Sophie, nabídla, už asi po desáté, ať s ní jedu k ní domů na kafe. Pojede prý i ještě jedna kolegyně. Neváhala jsem. Pourquoi pas. Naskočily jsme do aut a jely. Sophie bydlí na okraji Missillacu. To znamená…na okraji francouzské vesnice. To znamená…na okraji lesa a louky. To znamená…nádherný kamenný dům na samotce. To znamená…obrovské otevřené prostory, 2 krby, velká knihovna, perské koberce a kočka.
Vešly jsme dovnitř. Boty si Francouzi téměř nikdy nesundávají. Sophie uvařila kafe. Pustila svůj oblíbeny jazz. Sedly jsme si na gauč. V jedné ruce cigareta, v druhé ruce kafe. Nohy na stůl. Na stole kočka. Tak tráví francouzské paní učitelky odpoledne. Pas de stress.
EduShake 